Při mnoha návštěvách brněnské Káznice (Věznice), kdy jsem fotografoval soubor Doteky a při tom postupně poznával i ta nejtemnější a nejvzdálenější místa v Káznici, ve mně vzkřísil nový projekt, projekt Stopy.

Vše postupně krystalizovalo v nutkání nechat focení více na náhodě, na vnitřní intuici a obrazně zařídit, aby "fotoaparát sám vyhledal motivy", které by mohly být tím, co se v hlavách vězňů míhalo.

Přece ta energie smutků a nadějí tady musí být...

Vždyť oni, s vědomím duševní prázdnoty, nicoty a většinou planých nadějí, obklopeni časoprázdnem, často jen náhodně těkali pohledem z místa na místo.

Když přemýšleli, když se myšlenkově zastavili, když neměli zavřené oči anebo když je právě zavřeli...

… co viděli?

Co si odnesli ti, kteří přežili, ve své paměti za obrazy? Kromě hrůz, kromě ran, kromě pocitů osamění a psychického strádání?

 

Stopy myšlenek, přání, tužeb, nadávek, vzlyků, slz, radosti, zlosti...

Stopy nicoty, prázdnoty, bezčasí a hrůzy z toho, jak čas (venku) letí...

Stopy života, který nebyl životem, stopy lidí, kteří nebyli lidmi...

Stopy žijících, kteří už pro ty venku často ani nežili...

 

Stopy...

17-0265-015-01-bw-uprava2018-09-nahled.j